hlava I.

SBÍRKA ZÁKONŮ

ČESKÁ REPUBLIKA

Částka 33 Rozeslána dne 22. března 2012 Cena Kč 586,–

O B S A H:

89. Zákon občanský zákoník

89

ZÁKON

ze dne 3. února 2012

občanský zákoník

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ ČÁST

HLAVA I

PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY

Díl 1

Soukromé právo

§ 1

(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná

práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé

právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé

na uplatňování práva veřejného.

(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si

osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona;

zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný

pořádek nebo právo týkající se postavení osob,

včetně práva na ochranu osobnosti.

§ 2

(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat

jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod

a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž

spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám,

které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého

ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem,

musí mu ustoupit.

(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam,

než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich

vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce;

nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu

proti jeho smyslu.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být

v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti

nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

§ 3

(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu

člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí

a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým

způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách,

že

a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví,

jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,

b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní

zákonné ochrany,

c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo

pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou

újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit

z vlastní neschopnosti k újmě druhých,

d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,

e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon

může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká,

a

f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně

uznaných zásad spravedlnosti a práva.

§ 4

(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má

rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou

péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním

styku důvodně očekávat.

(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na

něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně

osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností,

které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí

obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek

s existencí pochybnosti.

§ 5

(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou

přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého

povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen

Strana 1026 Sbírka zákonů č. 89 / 2012 Částka 33

jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním

nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče,

jde to k jeho tíži.

(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu

nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal

ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění,

nebo komu je činnost zakázána.

§ 6

(1) Každý má povinnost jednat v právním styku

poctivě.

(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo

protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního

stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

§ 7

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem,

jednal poctivě a v dobré víře.

§ 8

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Díl 2

Užití předpisů občanského práva

§ 9

(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.

(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové

povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu,

v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem

lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

§ 10

(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě

výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení,

které se týká právního případu co do obsahu a účelu

posuzovanému právnímu případu nejbližšího.

(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní

případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž

spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem

k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím

k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému

uspořádání práv a povinností.

§ 11

Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv

a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se

použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných

soukromých práv a povinností.

Díl 3

Ochrana soukromých práv

§ 12

Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se

domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou

moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně

stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci

soud.

§ 13

Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně

očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut

obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut

a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných

znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak,

má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na

přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

§ 14

Svépomoc

(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci

k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li

zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.

(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně,

může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit

úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení

musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené.

Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které

by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil,

obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné

moci.

Poslední komentáře

Poslední články